Cesty v horách jsou klikatý...

Probuzení...

2010-05-19T14:45:00.001+02:00

...přišlo náhle, o to bolestivější bylo. No, možná ne bolestivější, ale postupně, asi od desíti (kdy jsem teda laskavě vstal) na mě začaly padat všecky možné odložené povinnosti.

Že musím dodělat ještě dva úkoly do Cčka jsem tak nějak věděl. Zarazil mě ale termín, kterým je konec pracovního nebo kalendářního týdne (nad konkrétním datem se dohadují). Dobře, říkal jsem si, mohlo by být ještě hůř, tohle by mohlo jít stihnout.

Pak jsem málem začal proklínat jednoho vyučujícího, že ještě neodpověděl na můj mail a já budu muset pravděpodobně večer do divadla. Mezitím jsem si vzpomněl na ještě jeden domácí úkol - sice v Cčku, ale do jiného předmětu. K tomu jsem se cítil, jakobych vůbec včera nešel spát, kafe nepomáhalo.

Nakonec se ale napjatá situace aspoň trošku uvolnila - to když mi přišel mail od výše zmiňovaného vyučujícího a ukázalo se, že teda nikam nemusím a stačí jiná recenze. A v pondělí a úterý dvě zkoušky - ach, jsem to ale chudáček...

Jinými slovy: co můžeš udělat dnes neodkládej na žádný jiný den, jinak toho budeš pekelně litovat.

Marnost nad marnost

2010-03-08T23:29:00.002+01:00

A tak jsem se rozhodla se z toho vypsat. Nevím, čím začít, je toho hodně a není to zrovna fajn. Rvou se ve mně velice různorodé pocity. Bolest, osamění, nepochopení, víra (?), ponížení, odpor, strach, slabost, vděk a pár hezkých chvil k tomu. No a jak to teď zkombinovat? Je to jako obyčejná chemická reakce. Co do reakce vleze, to z ní vyleze. A to je ten problém. Budu hnusná? Pokazím všechno co mám. Já se tak strašně bojím, že si to všechno zničím. A jen díky tomu, že si tohle své nejhorší období svého života musím přežít. Nejde změnit. Jde jen o to přežít. Přežít a cestou nedemolovat. Je to vůbec možné? Všechny tyto myšlenky se snažím někam zahrabat, nemyslet na ně. Ale co naplat? Minimálně jednou za týden vystrčí drápky a rozhodnou se mě pěkně potrápit. Říkám si, jestli je to dobře, takhle před nimi utíkat. Co přijde? Co se stane, až nastane ta doba „až“? Až bude na tohle čas, až se to možná změní, až to možná bude v pohodě. Nebude to náhodou naopak? Nebude to ještě horší? A co je to teď? Marnost nad marnost.

Je to slabošství, vím, ale omluvte mě tentokrát, prosím...

Vlci samotáři

2009-10-12T20:44:00.003+02:00

Stín odloučení spadl na nás, dvojici vlků... Je to už měsíc, co jsme přes týden od sebe, o víkendech - se vší božskou vůlí - spolu. Za ten měsíc se snad nic nezměnilo, snad se ani nic nezmění... A až to bude za náma, vyjdeme ven silnější, odolnější a... hlavně pořád svoji (:

... a pak se ozvalo vzdálené vytí. Odpověď se ozvala z opačné strany, neméně intenzivně. V tom vytí byla touha, láska, síla... rovněž i prožité utrpení a bolest. Ani stopa výčitek, ani kousek křivdy. A hlavně... hlavně radost...

Setkání

2009-09-07T16:44:00.002+02:00

Nebe mělo na západě velkou krvavou ránu,
sama, s rameny buky nad hlavou,
sním
jdu cestou mlžnou zdlouhavou,
cíl zatím nemám v plánu.

Těkání myšlenek v srdce rytmu,
jiskru za jiskrou krystaly sněhu,
snažím
se a podanou ruku chytnu,
v té ruce cítím vstřícnou něhu.

Ta přichází odnikud,
zjeví se jako stín,
padám
a v hlubinách temnot
se ocitám s ním...

Vzniklo jednoho úžasného večera, nad několika půllitry a jen částečně z mé hlavy :o)

Morena si zase vybrala...

2008-10-26T21:41:00.007+01:00

"Pane vedoucí, pane vedoucí. Moje maminka zaplatila dva tisíce za poukaz na tento tábor a vy mě tady taháte blátem!" - jedna z již legendárních vět, která před dávnými časy (osm let? nebo víc?) vypadla z úst kamaráda, v táborovo-oddílových kruzích známého jako MacGyver. "Pane vedoucí, mám dotaz. Umíte na kalkulačce napsat 'osel'?" a podobné hlášky z něj za těch pár let, co s náma jezdil, udělaly žijící legendu, na kterou jsme dlouho poté, co se odstěhoval do Budějovic, mysleli a vzpomínali - a jedině v dobrém. To bylo před... nejspíš pěti lety, možná víc, míň určitě ne... A vzpomínky jsou to jediné, co nám po něm zůstalo a navždy zůstane...

"Fyfka psal, že je Šroubek v nemocnici a prý je to špatné, jedu za ním," řekla nám v pátek večer El. Nejdříve mě to nechalo chladným, ale když jsem se dozvěděl, že Šroubek je tatáž osoba jako MacGyver, se kterým jsem strávil dva tábory v jednom stanu, nemohl jsem nejet... A stejně tak Sidheag. Celý večer probíhal v trochu stísněné atmosféře, všichni jsme měli strach, ale snažili jsme se o tom nebavit. Asi to těm dvěma pomohlo - mě určitě.

Na cestě domů přišel ale šok ze všech šoků největší. "Konec. Odpojení od přístrojů. Těžké požkození mozku." Chvilku trvalo, než nám to došlo, pak se celý svět rázem změnil ve změť černé a ještě černější, rozpité a rozmazané. Hlava se mi zatočila, nohy málem podlomily a nebýt Sidheag, asi bych zešílel. A El na tom byla přibližně milionkrát hůře. Pak přišlo ticho, dlouhé a ještě delší...
"Pojďme se ožrat," navrhla po chvilce El, což nemohl nikdo z nás odmítnout. Sebrali jsme se tedy a v nedalekém Vyhlídalově hladovém okně jsme koupili dvě krabice odporného bílého vína. Dlouho jsme pak seděli v pokoji, při matném světle z vedlejší místnosti, a bavili se, vzpomínali...

Prý jej před domem někdo srazil, někdo v modré Vectře. Na místo bleskově dorazil vrtulník, odvoz a na sál... Orgány mu dali do pořádku, ale poškození mozku prý bylo moc velké, takže...
Po pěti letech, co jsem o něm slyšel... A nikdy více už neuslyším...

Když El byla u nás v pátek večer a "citovala" nám zprávu, že je Šroubek v nemocnici, nemohli jsme ji nechat jet samotnou a už vůbec ne za Fyfkou, který už jen po telefonu zněl dost tragicky... Snažili jsme se pomoct, co to jen šlo a doufali jsme, že druhý den bude líp. A ještě téhož dne bylo nejhůř, jak mohlo.

Šroubka jsem vůbec neznala, ale hned po pár větách mi to bylo líto... Ten člověk musel být skvělý... Tu noc - ráno mi to ještě až tak nedocházelo, co se stalo a co to pro některé znamená, ale ani mě nenapadlo, že to následující den obrečím Séitheachovi v náručí... Přišlo mi, jako bych ho znala léta... Přitom jsem jen viděla fotku...

A na té fotce vypadal stejně, jako tehdy.. Jen vlasy měl delší a přibyly vousy... Okamžitě, co jsem ji viděl, se mi vybavily stovky historek, z tábora i ze školy...

Škoda jeho, stejně jako všech dobrých lidí, kteří umřeli kvůli blbosti ostatních... Šroubek, Koblih (který se v Oplu Corsa potkal čelně s autobusem - na místě... slyšel jsem ho dýchat, mohl bych přísahat... Morena si ale vybrala... díky bohům ne mě...) nebo... Sidheag, teď Ty...

...Jannie... Je taky jednou z těch, kteří zemřeli kvůli blbosti jiných. Jednoho večera si tak jela za rodiči do Plzně, těšila se. A napálil to do ní ožralý sedmnáctiletý týpek...
Okamžitě jsme za ní jeli - Gabka (naivní, leč bezva holka), Pádlo (o kterém už taky byla řeč), Honza (její už skoro manžel, ti dva byli vzorem pro všechny) a já (ta, která byla na okraji této společnosti, ale přesto šťastná, že tam vůbec byla). Jakkoli se to nesmí, nechal nás u ní doktor až do konce. Jejího konce. Kromě pár šrámů a modřin vypadala normálně. Ale zevnitř byla takzvaně na šrot... Dodnes se mi o tom zdává... A Morenu vždy cítím každým nervem v mém těle...

Chodí Smrtka okolo... Můžeme jen děkovat, že na nás zatím nešáhla a klepat, ať ani dlouho nešáhne...

Hlavně bych chtěl El s Fyfkou (a myslím, že mluvím i za Sidheag), ať to zní jakkoli nesmyslně a zbytečně, popřát hodně štěstí a silné nervy... To sice není přesně ono, ale... snad to pochopí...

19:57-21:41, dva dny poté...

Dodatek:
Pondělí 27.10., ~19:00
Rodičům jsem to nemohl neříct, proto jsem maminku celou cestu autobusem napínal... A nechtěla mi věřit, že má sedět. Nakonec ji to fest sebralo a já měl co dělat, abych zůstal stát, jak mnou lomcovala zima. Tatínkovi to pak, díkybohům, už řekla ona.
Kdybych chtěl jet na pohřeb, prý mi peníze dají. A prý o něm něco bude i v oddílové skříňce...

Mimochodem: zanedlouho by Kohlih oslavil své pětadvacáté narozeniny...

Maminka: "O kolik kamarádů už jsme takhle přišli..."
Pořád zapomínám na Kulhyho, a to bych neměl... Zapamatujte si to jméno, vrátím se k němu...

Podzimní nostalgie

2008-10-14T21:09:00.005+02:00

"Z kůry zas vyřezat dřevěnej amulet, na krk ho pověsit dálce a toulání..."

Tuhle vždycky zanotoval Pádlo jako jednu z "posledních"... Ať už pod stromem na louce nebo večer u někoho doma. Tu písničku dodnes nemůžu hrát... Ještě to příliš připomíná a bolí.

"Tuláckej amulet pozměnil víru, pýcha je jako jed, smiřte se s pokorou..."

Ani nevím, jak ta přezdívka vznikla, to jsem se nestačila zeptat. Co ale moc dobře vím je, že smrt kamaráda z nejlepších, už jsme nedokázali unést a museli jsme jít každý svou cestou... Bylo to těžké, leč spontánní rozhodnutí. Dívat se do tolika očí plných bolesti a smutku by dlouho nikdo z nás stejně nevydržel. A tak i na tomto posledním "sezení" jsme zanotovali:

"Zelený procesí zas potkáš na cestách. Jít, jít objevit svět..."

Kdo ví, koho Pádlo tam nahoře potkává... Třeba stále jezdí na vandry a třeba potkává Jannie. Dívčinu, která nás všechny držela pohromadě a která zemřela pod koly opilého řidiče... Třeba jezdí spolu a notují:

"Bzučení komárů, dým a noc. A brzká schůzka s ránem, den si vzal skalpel na pomoc, prořízne tmu a bude pánem ranního rozbřesku."

Jako by to bylo včera, vidím naše loučení... Kytary se leskly rosou, listí šustilo pod nohama a padalo na naše hlavy jako požehnání na cestu... Na cestu poslední...

"Mlha v malých kapičkách se sráží a stéká po vlasech. Než zelenej průvod všechny spolkne, vsákne je jako mech."

Jediný kontakt mám na Lenju... Lenja mi dneska volal. Prý jen tak, jak žiju, jestli vůbec žiju. Byl to šok a než jsem se vzpamatovala, už jsme se loučili. Vylezlo z něj, že se asi před měsícem potkal s Honzou, Gabkou a Ještěrkou... Hezké... Na pozadí byl slyšet Honzův hlas a Ještěrkův smích...

"Opřeni o skály, navlhlý košile, tep už se umoudřil, všem se nám dejchá líp. Oltář je zrození, naděje i tvůj věk. Víš, víš, čas nejde zpět..."

Vždycky hlavně na podzim mě přepadne nostalgie z těchto vzpomínek, zážitků... Z tohoto ztraceného opravdového přátelství... Jó, člověk si pak říká coby kdyby...

Jít, jít objevit svět. Žít, žít objevit svět... "

Zalomit palce, vlepit pusu, a být mezi svýma. To chce čas...

Pavilon opic

2008-10-08T22:53:00.005+02:00

Nu... Ke svému pobytu v nemocnici už asi nemám co dodat, bylo řečeno vše a výstižně. Bylo to hrozné, ba bylo to ještě horší. Přístup všech ošetřujících k ošetřovaným byl příšerný, když jsem si šla k jakési sestře vyprosit něco od bolesti, tak se na mě ještě dívala co že to jako po ní chcu a odvětila mi: "No já se po něčem podívám..." A tak vůbec... když za mnou potom přišla návštěva (se zmiňovanýma vysílačkama), bylo to jako v pavilonu opic... Jen jsem nevěděla, kdo představuje ty opice...
Ještě mě čeká jedna léčba, dobrat léky a zkontrolovat ledviny ultrazvukem...

Chtěla jsem něco napsat, chtěla jsem se vypsat, protože nemám s kým mluvit a najednou nevím, jak na to... Doma jsem cizí, bojím se pomalu zeptat mamky, jestli za mnou Séitheach vůbec může přijít a když jsme dneska s přáteli přestěhovali postel a skříň (zatraceně těžkou) do jejího pokoje, málem ani nepoděkovala... Oněm pomocníkům převelice děkuji, už jen za to, že přišli... Chápu, že toho má moje roditelka teď hodně, ale... Ale.

Dneska na nás někdo mamce prásknul něco, co neměl... A je to špatné, je to v pytli, protože je to jinak, než jak to vyzní, ale to moje mamka nepochopí, i kdybych se rozkrájela... Když jsem o tom tak obecně mluvila se svým nejbližším spojencem - s taťkou, tak přišla, že prý se to strašně rozléhá, že slyší každé slovo... No nevím, co slyšela a neslyšla a... Asi to nechci vědět...

Jsem pitomec... Ale potřebovala jsem to ze sebe nějak vysypat... Toť celý můj poťouchlý příspěvek... Ale já se polepším ;o)

Návštěva ZOOlogické zahrady

2008-10-04T20:09:00.004+02:00

Jak už někteří nejspíš víte, Sidheag leží odvčerejška v nemocnici. Tak jsme se na ni byli podívat... Když mi včera napsala, že se cítí jako vlčice v kleci, nevěřil jsem tomu...

Jakmile jsme došli, minuli jsme se s El a Sidheag stála ve dveřích, očividně ráda, že nás vidí. Chvilku jsme kecali, smáli se se slzama na krajíčku... A pak začal bába, co s ní je Vlčice na pokoji, brblat. Tak teda Sidheag ty dveře zavřela a my jsme s ní mluvili přes okno - zavřené, samozřejmě... Pak to její rodiče nevydrželi a šli zjistit "Co to jako je?", zatímco my jsme se bavili po telefonu, přes okno... A právě tehdy jsem si připada jako v ZOO - podívej se, ale za žádnou cenu nesahej. Je pravda, že leží (pro jistotu) na infekčním, ale... ven ji za náma pustit mohli.

Nakonec jsme se s jejím tatínkem domluvili, že zítra vezmeme vysílačky a budeme se s ní bavit - jako ve vězení...

Snad jí nakonec nic vážného nebude a v pondělí se na revers dostane domů... Prosím o to všechny bohy, kteří mi přijdou na mysl...

Nepovedená sebevražda kočičky

2008-10-02T19:49:00.003+02:00

Ležím si tak už něco málo přes dva týdny doma, všechny choroby, které mě navštívily mě samozřejmě navštívily naráz (asi aby toho nebylo málo), už asi čtvrtou noc jsem se nevyspala (z různých zdravotních důvodů) a tak si říkám, že bych mohla aspoň něco napsat. Nebojte se, výsledky z odběrů to nebudou =oP

Nic zajímavého se tady, celkem, až na výměnu oken a malování neděje... Prošvihla jsem dvě sborové zkoušky a tři koncerty... Ale co zajímavé je, že příští týden pojedu zpívat do Maďarska - jede výběrovka 13ti lidí + 2 sbormistři. Prostě jsem se musela pochlubit, jelikož už ve sboru(ech) zpívám asi 10 let, tak jsem si konečně něco zasloužila a tak... =o) Juchu ! =oP

Ale co by opravdu mohlo být zajímavé - volala mi dneska kamarádka, plakala do telefonu, že jí z okna vyskočila kočička. Z dvanáctého patra. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo "sebevražda". "Jak se to stalo?" "Já nevím...". A víte co? Kočička přežila =o) A pokud nemá nějaké vnitřní zranění tak je jen pohmožděná... Myslíte, že mají kočky opravdu devět životů? =oP

Dva dny s Faustem (:

2008-09-30T22:49:00.003+02:00

Totiž... To bylo tak...

Jednoho krásného dne jsem viděl plakát Fausta - a strašně se mi zalíbil (: A dalšího (možná po-dalšího či ještě později) jsem díky Markyným konekcím v divadle dostal plagát do ruky. (plagát či plakát? toť otázka)

Toho stejného krásného dne nám končil seminář... kapku divně, jinak než jsem čeklal. A tak jsem nestihl "20"ku za Sidheag a byl jsem v mírně... agresivním rozpoložení. Nicméně jsem jel, Faust (mimochodem: problém plakát x plagát vyřešen pojmenováním plag(k)átu) zůstal ve škole. A to mi bylo ještě mírněji... líto (: (Dobře, byl jsem nas*aný, ale nemusím to slovo používat v běžné, i písemné řeči.)

Další den jsem se dlouho odhodlával pro Fausta zajít - hlavně jsem se bál, a za druhé jsem nevěděl, jestli v oné třídě stále ještě leží.. Odvahu mi dodala až Verčíí, která tam se mnou zašla a zachránila nám tak společnou existenci (za což jí budu dlouho vděčný). Celý den jsem jej, radšji, nosil u sebe, celé to školní přesouvání z učebny do učebny... A pak přišel velký, dokonalý "Úterní sraz" - Faust se projel se mnou za Sidheag a potom se mnou tam... Padlo jendo pivo za druhým (konečná suma - 4) a mohli jsme jet domů. (po cestě jsem odprovodil Marky a domů jsem se dostal dřívějším trolejbusem, než Adam, který měl zastávku +- 100 kroků od Mirroru) A samozřejmě, že chudák Faust zůstal v trolejbuse. Nastal sprint - vystoupil jsem zastávku před Konečnou a Faust zůstal v trolejbuse. Pan řidič jen odvětil - "Vy jste jel se mnou?" "Jop, s váma, a mám tam pla*át, na kterém mi záleží, můžu si ho vzít?" "V pohodě, bez problému." (Faust v ruce.) "Díky moc, nashle." "Nashle."

A tak teď sedím doma, přemýšlím nad tímto a vůbec vším, co jsem s ním prožil a těším se, až ozdobí mou stěnu - tenhl plakát jsem si vyběhal a dokonce zasloužil svou odvahou (bohužel - odvážný jsem až po 3+ pivech xD )... Piju kafe + vodu se šťávou a... vůbec (:

Dobrou noc (:

Hvězdy svítí...

2008-09-27T20:53:00.004+02:00

A moc krásně (: Po náročném dni - fyzicky i emocionálně - jsme se krásně prošli pod tím nekonečnem svíček, nadýchali se čerstvého vzduchu (nebo aspoň mně to tak přišlo, Ostrava se dneska prostě vytáhla) a vrátili se do pelechu. Teda nejdřív film v pelechu, pak spánek.

A mám pocit, že ani mé zítřejší brzké opuštění spanilé Vlčice (kvůli stupidnímu učení se) nemůže dnešní zážitky zkazit - tak moc na mě ta světýlka zapůsobila...

Když mluvím o tisíci svíček, vzpomněl jsem si na jednu událost z historie ne až tak dávné, která následovala po mém setkání s Morenou, paní smrti...

Co tomu předcházelo budiž pohřbeno pod tíhou uběhlého času, i když tehdy jsme měli vše ještě v živé paměti. My, co jsme to prožili, jsme si při pohledu na místo, kde jsme málem přišli o život - a kde přišel o život skvělý kamarád -, jen trošku zavzpomínali, vyschlo nám v krku.. Ostatní byli rádi za to, že jsme pořád mezi nimi...
Kámen se jménem "Koblih" a daty narození a odchodu do Návu dosedl na své místo a my jsme k němu, jeden po druhém, sestupovali a každý zapálili svíčku, při čemž jsme si přehráli všechno dobré i zlé, co jsme s Ním prožili.
A tehdy, právě tehdy jsem si říkal: "Skoro jako na nebi. Moře svíček, každá plná vzpomínek každého z nás..."

To, proč tehdy někdo koupil koblihy, které pak rozdával, mi sice došlo už tam, ale... trvalo to dlouho. Moc krásná vzpomínka...

A od té doby přemýšlím nad tím, jestli hvězdy přece jen nejsou jakési svíčky - jedna za každého kamaráda, člena rodiny či "pouhého" známého...
Není mi špatně, po pravdě je mi skvěle (: Jen jsem tohle dlouho nijak neventiloval, tak...

Zase spolu (:

2008-07-21T10:34:00.002+02:00

Tři týdny uplynuly - jako voda sice ne, ale jsou za námi - a vlci k sobě opět našli cestu. Teda oni už spolu byli celý minulý týden, ale psát sem z tábora bez elektriky a počítačů zkrátka nejde (:

Sidheag je teď v práci, já sedím, klepu do její klávesnice v jejím bytě a těším se, až ji v práci vyzvednu a někam zajdem (:

Prý jsem byl na táboře nesnesitelný, prý se... *Venku houkají sanitky a mi trne... Už vím, proč to tak nesnášíš, Sidheag...* ... se mnou nedalo vydržet.. Co už (: Já si myslím, že ve mně to nebylo - a komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí (:

Dál, jen dál a výš, jen výš, tam spolu snad dolezeme (: Zkouška vzájemného soužití se zatím vyvíjí moc pěkně (s malým detailem - já brigádu nemám, tak mi to snad neomlátíš o hlavu ^^), ale... nechval týdne před Hell Fast Attack (: Kdybyste někdo měli chuť vidět Vesnu v akci, 26.7. v Brněnci na výše jmenovaném festivalu ukáže, co umí (: Krom nás hlavně ruská formace Arkona (:

Sidheag se taky určitě vyjádří, až dojde z práce (: Zatím tedy jen takhle (:

Odloučeni

2008-06-28T23:08:00.003+02:00

Dneškem počínaje se naše cesty dělí, rozcházejí. Bohům díky ne navždy (alespoň tedy doufám) - na "pouhé" dva týdny. Někomu to přijde jako krátká doba, ale někteří lidi - třeba chudáci v nemocnicích, či zrovna my dva - ji můžou mít tak natáhlou, až to možné nebude...

Já budu stavět tábor, Vlčice se bude potulovat Vysočinou. Potom já budu sekýrovat malé děcka a ona? Má brigádu (: A pak se sejdeme na táboře, ona bude vařit a já nadále sekýrovat malé děcka (: A pak? Prázdniny budou jen naše... Festival s krycím jménem Blansko, který nebude v Blansku - mimochodem tam bude i Arkona (ta ruská), plno naplánovaných vandrů.. Achjo (: Už ať je to tady (:

Co se týče slibovaných fotek a alba - vydržte... =o) Fotky už jsou vyvolané, byť je jich málo, protože foťák je ve špatném stavu a tudíž polovina fotek na filmu vůbe není ( ! ) a album je zatím v nedohlednu... Ale napravím to, jak přijedu ze zmiňované Vysočiny =o) Přivezu s sebou pravidelnou relaci a doufám, že taky pár BW (Black & White) fotek. No a jak se jinak máte? =o)

SMS mini-povídka

2008-06-20T13:05:00.003+02:00

Snad se Sidheag nebudeš zlobit, když ji sem dám (: Povídka věnovaná Sidheag, aby přežila výlet (: Velké díky patří Vodafonu, za bezplatné spojení dvou duší (:

Není nic extra, já jen tak.. (:

Když se můj kůň propadl předními běhy do bahna, věděl jsem, že je zle. Seskočil jsem právě včas, abych se vyhnul bahenné tlamě, která jej pozřela. Bažina? Tady? Šestý smysl štvance mě donutil se sehnout - právě včas. Do nedalekého stromu se v úrovni mé hlavy zabodl šíp. Dvěma tahy rukou jsem do vzduchu nakreslil ochranné zaklínadlo a zařval jsem: "Vylez, srabe!"
A skutečně, z nedalekého křoví vylezla postava, celá v bílém, s bílou maskou kryjící obličej. "Jménem Bratrstva světla, jsi odsouzen k trestu smrti za..." Další tři gesta roztrhla lovce na tisíce malých kousků.
Za co? Za zanedbávání své ženy? Bylo by snazší ji nezanedbávat, kdyby nebyla pod zemí. Za to že jsem ji zabil? Už dvacet let hledám toho, kdo tu krutost spáchal. A tohle byl sedmatři...
Málem jsem ji pustil, šipka se mi opírala o košili a z jejího hrotu visela kapka - stačilo, aby mě škrábla a... Hodil jsem šipkou zpátky ve směru, odkud přiletěla. Ozvalo se zachroptění a pak zvuk podobný tomu, který vydá padající pytel s moukou. Třicet osm...
Nemám čas, nemám náladu... Mávání rukama rozvířilo vzduch, pocítil jsem vůni ozónu. Štít kolem mne nabral téměř hmotnou podobu. Meč jsem tasil na poslední chvíli - proti zbraním na blízko mě bublina neochrání. Teprve teď jsem zahlédl všechny - byli v přesile. Osmatřicet bílých postav, ozbrojených meči a svou rychlostí...
Boj nebyl dlouhý, zato smrtící... Pro ně, i pro mě... Osmatřicet proti jednomu. Svalil jsem se na zem, bez levé ruky a s protnutou pravou stehenní tepnou. "Já to nebyl. Ty to víš... miluju tě..." zasípal jsem a usnul. Navěky..

Ehm...

2008-06-17T19:20:00.003+02:00

Ty jsi ještě nic nenapsal? Ty jsi Ťula, já jsem říkala ať začneš...
Tak já teda začnu (: Chtěl bych vás tu, jménem svým i té... osoby vedle mě, přivítat (: Pochybuju, že vás tu dovedla náhoda, spíš jde o cílenou touhu zjistit "Co si to ti blázni zase vymysleli." Jedno slovo: Jste na správné adrese (: Dobře, byly čtyři...
Stačí? Teď Ty (:
Co dodat? Všechno bylo řečeno... =oP Snad se vám to bude líbit. A pokud ne, tak pište připomínky... ;o)
Ale jo, klidně je pište (: Však moderování komentářů jsem zapnul, tak je o cenzuru postaráno (:

Ve zkratce o co jde: Jak už bylo řečeno na našich blozích (mn. číslo od "blog"), rozhodli jsme se plodit spolu (: (Ne, tak daleko jsme, u všech bohů, ještě nedošli... Plodit myšlenky!) A tak pomalu plodíme...
A tak jedna z prvních myšlenek, co jsme spolu splodili je budoucí fotoalbum. Virtuální... V pátek budu mít nové černobílé fotky, tak je na co se těšit =o) Taky tam nejspíš "přihodíme" fotky z vandru a tak =oP

A proč? Protože je ráno (: Slavíme, i když trochu netradiční formou (: Posíláme Možné i nemožné a Hřbitov do tichých dálek a odteď budeme šeptat spolu (: Jeden za všechny, všichni za jednoho (: (Všichni = n = 2)

Dost, proteď (: Co říkáš?
Říkám jo... Dneska mi to nějak nejde... xD Tož... Hore zdar ! ;o)

Jaro, focení... Tak špatné to zas nebylo (:

2008-04-27T18:11:00.000+02:00

... a to to začalo tak... neochotně (: Celý pátek vypadal, že se víkend zbortí v malinkou kuličku času, zmuchlanou a odhozenou do koše, v touze a naději po lepším víkendu. František měnil plány, jak mu přišly pod ruku nápady, bortíc naši náladu. Vymyšleno bylo, že zůstaneme přes noc v doupěti Sidheag a ráno pojedeme, pokud se pojede, a nepojede-li se, budeme spát...

... a ono se jelo. Původně jsme se měli s Frantou srazit 7:15, potom v 9:15 a nakonec v 7:30, u čehož vše zůstalo. Naše cesta se vinula přes Františkův dům, se zbytkem kapely, směrem k hradišti nedaleko Chobutě (Chotěbuzi). ZAVŘENO, hlásal součet nápisů na cedulích. OBJEKT ELEKTRONICKY STŘEŽEN, objevovaly se cedule jiné. To naší náladě moc nepřidalo, i když popravdě už tehdy byla zábava celkem dobře rozjetá (po třech kolečkách kolem rondlu se není čemu divit) (: A tak jsme pokračovali k dalšímu cíli - Skalice (u Frydku-Mistku), kde má doupě pro změnu tvor zvaný Mikro. Poté nedlouhou cestou k Dobré (aspoň myslím, že to bylo tam někde), kde jsme chodili přírodou převlečení za slovany (až na ty boty...) a fotili se kde se dalo. Někteří z toho byli notně rozmrzelí, jiní naštvaní a někteří povznesení - většinou ale šlo o více či méně vyváženou kombinaci těchto tří stavů. Po focení zasloužený oběd s ještě zaslouženějším pivkem a návrat k Mikrovu doupěti, kde jsme vzali do rukou kytaru a počkali na Františka s Kačkou. A pak jsme čekali i na Negra, potom jsme čekali v hospodě a nakonec na kopci, kam se nechal dovézt (: To už jsme byli na cestě na pouť... <<>> Tu jsme si jaksepatří užili (až na cestu s "Křižovatkovým pravidlem" - ono Séitheachovi tvrdé pití nedělá dvakrát dobře) - kolotoče, medovina, cukrová vata (jako tenkrát) a... a vůbec (: A pak Neg*ův odvoz odvezl i nás - k Mikrovi, kde jsme spali. Chvilku jsme se dívali na Mikrovu sbírku klipů z let dávno minulých (88 a novější, říkal?) a šli jsme do hajan (: Usínali jsme, pravda, trošku dýl, ale...

...a pak přišel další den, výborná snídaně nachystaná Mikrovou maminkou, cesta domů...

Nakonec to nebylo tak špatné, vůbec ne (:

Blog...

2007-12-17T23:12:00.000+01:00

Nepředpokládám, že se sem už teď někdo dostane, přece jen je ve fázi... de facto neexistence, ale co...

Rozhodli jsme se, společně se Sidheag, že si založíme společný blog. Jak se tento nápad, klidně i "projekt" ujme, se uvidí v průběhu času...