A tak jsem se rozhodla se z toho vypsat. Nevím, čím začít, je toho hodně a není to zrovna fajn. Rvou se ve mně velice různorodé pocity. Bolest, osamění, nepochopení, víra (?), ponížení, odpor, strach, slabost, vděk a pár hezkých chvil k tomu. No a jak to teď zkombinovat? Je to jako obyčejná chemická reakce. Co do reakce vleze, to z ní vyleze. A to je ten problém. Budu hnusná? Pokazím všechno co mám. Já se tak strašně bojím, že si to všechno zničím. A jen díky tomu, že si tohle své nejhorší období svého života musím přežít. Nejde změnit. Jde jen o to přežít. Přežít a cestou nedemolovat. Je to vůbec možné? Všechny tyto myšlenky se snažím někam zahrabat, nemyslet na ně. Ale co naplat? Minimálně jednou za týden vystrčí drápky a rozhodnou se mě pěkně potrápit. Říkám si, jestli je to dobře, takhle před nimi utíkat. Co přijde? Co se stane, až nastane ta doba „až“? Až bude na tohle čas, až se to možná změní, až to možná bude v pohodě. Nebude to náhodou naopak? Nebude to ještě horší? A co je to teď? Marnost nad marnost.
Je to slabošství, vím, ale omluvte mě tentokrát, prosím...
