Probuzení...

...přišlo náhle, o to bolestivější bylo. No, možná ne bolestivější, ale postupně, asi od desíti (kdy jsem teda laskavě vstal) na mě začaly padat všecky možné odložené povinnosti.

Že musím dodělat ještě dva úkoly do Cčka jsem tak nějak věděl. Zarazil mě ale termín, kterým je konec pracovního nebo kalendářního týdne (nad konkrétním datem se dohadují). Dobře, říkal jsem si, mohlo by být ještě hůř, tohle by mohlo jít stihnout.

Pak jsem málem začal proklínat jednoho vyučujícího, že ještě neodpověděl na můj mail a já budu muset pravděpodobně večer do divadla. Mezitím jsem si vzpomněl na ještě jeden domácí úkol - sice v Cčku, ale do jiného předmětu. K tomu jsem se cítil, jakobych vůbec včera nešel spát, kafe nepomáhalo.

Nakonec se ale napjatá situace aspoň trošku uvolnila - to když mi přišel mail od výše zmiňovaného vyučujícího a ukázalo se, že teda nikam nemusím a stačí jiná recenze. A v pondělí a úterý dvě zkoušky - ach, jsem to ale chudáček...

Jinými slovy: co můžeš udělat dnes neodkládej na žádný jiný den, jinak toho budeš pekelně litovat.

Marnost nad marnost

A tak jsem se rozhodla se z toho vypsat. Nevím, čím začít, je toho hodně a není to zrovna fajn. Rvou se ve mně velice různorodé pocity. Bolest, osamění, nepochopení, víra (?), ponížení, odpor, strach, slabost, vděk a pár hezkých chvil k tomu. No a jak to teď zkombinovat? Je to jako obyčejná chemická reakce. Co do reakce vleze, to z ní vyleze. A to je ten problém. Budu hnusná? Pokazím všechno co mám. Já se tak strašně bojím, že si to všechno zničím. A jen díky tomu, že si tohle své nejhorší období svého života musím přežít. Nejde změnit. Jde jen o to přežít. Přežít a cestou nedemolovat. Je to vůbec možné? Všechny tyto myšlenky se snažím někam zahrabat, nemyslet na ně. Ale co naplat? Minimálně jednou za týden vystrčí drápky a rozhodnou se mě pěkně potrápit. Říkám si, jestli je to dobře, takhle před nimi utíkat. Co přijde? Co se stane, až nastane ta doba „až“? Až bude na tohle čas, až se to možná změní, až to možná bude v pohodě. Nebude to náhodou naopak? Nebude to ještě horší? A co je to teď? Marnost nad marnost.

Je to slabošství, vím, ale omluvte mě tentokrát, prosím...

Vlci samotáři

Stín odloučení spadl na nás, dvojici vlků... Je to už měsíc, co jsme přes týden od sebe, o víkendech - se vší božskou vůlí - spolu. Za ten měsíc se snad nic nezměnilo, snad se ani nic nezmění... A až to bude za náma, vyjdeme ven silnější, odolnější a... hlavně pořád svoji (:

... a pak se ozvalo vzdálené vytí. Odpověď se ozvala z opačné strany, neméně intenzivně. V tom vytí byla touha, láska, síla... rovněž i prožité utrpení a bolest. Ani stopa výčitek, ani kousek křivdy. A hlavně... hlavně radost...

Setkání

Nebe mělo na západě velkou krvavou ránu,
sama, s rameny buky nad hlavou,
sním
jdu cestou mlžnou zdlouhavou,
cíl zatím nemám v plánu.

Těkání myšlenek v srdce rytmu,
jiskru za jiskrou krystaly sněhu,
snažím
se a podanou ruku chytnu,
v té ruce cítím vstřícnou něhu.

Ta přichází odnikud,
zjeví se jako stín,
padám
a v hlubinách temnot
se ocitám s ním...


Vzniklo jednoho úžasného večera, nad několika půllitry a jen částečně z mé hlavy :o)

Morena si zase vybrala...

"Pane vedoucí, pane vedoucí. Moje maminka zaplatila dva tisíce za poukaz na tento tábor a vy mě tady taháte blátem!" - jedna z již legendárních vět, která před dávnými časy (osm let? nebo víc?) vypadla z úst kamaráda, v táborovo-oddílových kruzích známého jako MacGyver. "Pane vedoucí, mám dotaz. Umíte na kalkulačce napsat 'osel'?" a podobné hlášky z něj za těch pár let, co s náma jezdil, udělaly žijící legendu, na kterou jsme dlouho poté, co se odstěhoval do Budějovic, mysleli a vzpomínali - a jedině v dobrém. To bylo před... nejspíš pěti lety, možná víc, míň určitě ne... A vzpomínky jsou to jediné, co nám po něm zůstalo a navždy zůstane...

"Fyfka psal, že je Šroubek v nemocnici a prý je to špatné, jedu za ním," řekla nám v pátek večer El. Nejdříve mě to nechalo chladným, ale když jsem se dozvěděl, že Šroubek je tatáž osoba jako MacGyver, se kterým jsem strávil dva tábory v jednom stanu, nemohl jsem nejet... A stejně tak Sidheag. Celý večer probíhal v trochu stísněné atmosféře, všichni jsme měli strach, ale snažili jsme se o tom nebavit. Asi to těm dvěma pomohlo - mě určitě.

Na cestě domů přišel ale šok ze všech šoků největší. "Konec. Odpojení od přístrojů. Těžké požkození mozku." Chvilku trvalo, než nám to došlo, pak se celý svět rázem změnil ve změť černé a ještě černější, rozpité a rozmazané. Hlava se mi zatočila, nohy málem podlomily a nebýt Sidheag, asi bych zešílel. A El na tom byla přibližně milionkrát hůře. Pak přišlo ticho, dlouhé a ještě delší...
"Pojďme se ožrat," navrhla po chvilce El, což nemohl nikdo z nás odmítnout. Sebrali jsme se tedy a v nedalekém Vyhlídalově hladovém okně jsme koupili dvě krabice odporného bílého vína. Dlouho jsme pak seděli v pokoji, při matném světle z vedlejší místnosti, a bavili se, vzpomínali...

Prý jej před domem někdo srazil, někdo v modré Vectře. Na místo bleskově dorazil vrtulník, odvoz a na sál... Orgány mu dali do pořádku, ale poškození mozku prý bylo moc velké, takže...
Po pěti letech, co jsem o něm slyšel... A nikdy více už neuslyším...

Když El byla u nás v pátek večer a "citovala" nám zprávu, že je Šroubek v nemocnici, nemohli jsme ji nechat jet samotnou a už vůbec ne za Fyfkou, který už jen po telefonu zněl dost tragicky... Snažili jsme se pomoct, co to jen šlo a doufali jsme, že druhý den bude líp. A ještě téhož dne bylo nejhůř, jak mohlo.

Šroubka jsem vůbec neznala, ale hned po pár větách mi to bylo líto... Ten člověk musel být skvělý... Tu noc - ráno mi to ještě až tak nedocházelo, co se stalo a co to pro některé znamená, ale ani mě nenapadlo, že to následující den obrečím Séitheachovi v náručí... Přišlo mi, jako bych ho znala léta... Přitom jsem jen viděla fotku...

A na té fotce vypadal stejně, jako tehdy.. Jen vlasy měl delší a přibyly vousy... Okamžitě, co jsem ji viděl, se mi vybavily stovky historek, z tábora i ze školy...

Škoda jeho, stejně jako všech dobrých lidí, kteří umřeli kvůli blbosti ostatních... Šroubek, Koblih (který se v Oplu Corsa potkal čelně s autobusem - na místě... slyšel jsem ho dýchat, mohl bych přísahat... Morena si ale vybrala... díky bohům ne mě...) nebo... Sidheag, teď Ty...

...Jannie... Je taky jednou z těch, kteří zemřeli kvůli blbosti jiných. Jednoho večera si tak jela za rodiči do Plzně, těšila se. A napálil to do ní ožralý sedmnáctiletý týpek...
Okamžitě jsme za ní jeli - Gabka (naivní, leč bezva holka), Pádlo (o kterém už taky byla řeč), Honza (její už skoro manžel, ti dva byli vzorem pro všechny) a já (ta, která byla na okraji této společnosti, ale přesto šťastná, že tam vůbec byla). Jakkoli se to nesmí, nechal nás u ní doktor až do konce. Jejího konce. Kromě pár šrámů a modřin vypadala normálně. Ale zevnitř byla takzvaně na šrot... Dodnes se mi o tom zdává... A Morenu vždy cítím každým nervem v mém těle...

Chodí Smrtka okolo... Můžeme jen děkovat, že na nás zatím nešáhla a klepat, ať ani dlouho nešáhne...

Hlavně bych chtěl El s Fyfkou (a myslím, že mluvím i za Sidheag), ať to zní jakkoli nesmyslně a zbytečně, popřát hodně štěstí a silné nervy... To sice není přesně ono, ale... snad to pochopí...

19:57-21:41, dva dny poté...

Dodatek:
Pondělí 27.10., ~19:00
Rodičům jsem to nemohl neříct, proto jsem maminku celou cestu autobusem napínal... A nechtěla mi věřit, že má sedět. Nakonec ji to fest sebralo a já měl co dělat, abych zůstal stát, jak mnou lomcovala zima. Tatínkovi to pak, díkybohům, už řekla ona.
Kdybych chtěl jet na pohřeb, prý mi peníze dají. A prý o něm něco bude i v oddílové skříňce...

Mimochodem: zanedlouho by Kohlih oslavil své pětadvacáté narozeniny...

Maminka: "O kolik kamarádů už jsme takhle přišli..."
Pořád zapomínám na Kulhyho, a to bych neměl... Zapamatujte si to jméno, vrátím se k němu...

Podzimní nostalgie

"Z kůry zas vyřezat dřevěnej amulet, na krk ho pověsit dálce a toulání..."

Tuhle vždycky zanotoval Pádlo jako jednu z "posledních"... Ať už pod stromem na louce nebo večer u někoho doma. Tu písničku dodnes nemůžu hrát... Ještě to příliš připomíná a bolí.

"Tuláckej amulet pozměnil víru, pýcha je jako jed, smiřte se s pokorou..."

Ani nevím, jak ta přezdívka vznikla, to jsem se nestačila zeptat. Co ale moc dobře vím je, že smrt kamaráda z nejlepších, už jsme nedokázali unést a museli jsme jít každý svou cestou... Bylo to těžké, leč spontánní rozhodnutí. Dívat se do tolika očí plných bolesti a smutku by dlouho nikdo z nás stejně nevydržel. A tak i na tomto posledním "sezení" jsme zanotovali:

"Zelený procesí zas potkáš na cestách. Jít, jít objevit svět..."

Kdo ví, koho Pádlo tam nahoře potkává... Třeba stále jezdí na vandry a třeba potkává Jannie. Dívčinu, která nás všechny držela pohromadě a která zemřela pod koly opilého řidiče... Třeba jezdí spolu a notují:

"Bzučení komárů, dým a noc. A brzká schůzka s ránem, den si vzal skalpel na pomoc, prořízne tmu a bude pánem ranního rozbřesku."

Jako by to bylo včera, vidím naše loučení... Kytary se leskly rosou, listí šustilo pod nohama a padalo na naše hlavy jako požehnání na cestu... Na cestu poslední...

"Mlha v malých kapičkách se sráží a stéká po vlasech. Než zelenej průvod všechny spolkne, vsákne je jako mech."

Jediný kontakt mám na Lenju... Lenja mi dneska volal. Prý jen tak, jak žiju, jestli vůbec žiju. Byl to šok a než jsem se vzpamatovala, už jsme se loučili. Vylezlo z něj, že se asi před měsícem potkal s Honzou, Gabkou a Ještěrkou... Hezké... Na pozadí byl slyšet Honzův hlas a Ještěrkův smích...

"Opřeni o skály, navlhlý košile, tep už se umoudřil, všem se nám dejchá líp. Oltář je zrození, naděje i tvůj věk. Víš, víš, čas nejde zpět..."

Vždycky hlavně na podzim mě přepadne nostalgie z těchto vzpomínek, zážitků... Z tohoto ztraceného opravdového přátelství... Jó, člověk si pak říká coby kdyby...

Jít, jít objevit svět. Žít, žít objevit svět... "

Zalomit palce, vlepit pusu, a být mezi svýma. To chce čas...

Pavilon opic

Nu... Ke svému pobytu v nemocnici už asi nemám co dodat, bylo řečeno vše a výstižně. Bylo to hrozné, ba bylo to ještě horší. Přístup všech ošetřujících k ošetřovaným byl příšerný, když jsem si šla k jakési sestře vyprosit něco od bolesti, tak se na mě ještě dívala co že to jako po ní chcu a odvětila mi: "No já se po něčem podívám..." A tak vůbec... když za mnou potom přišla návštěva (se zmiňovanýma vysílačkama), bylo to jako v pavilonu opic... Jen jsem nevěděla, kdo představuje ty opice...
Ještě mě čeká jedna léčba, dobrat léky a zkontrolovat ledviny ultrazvukem...

Chtěla jsem něco napsat, chtěla jsem se vypsat, protože nemám s kým mluvit a najednou nevím, jak na to... Doma jsem cizí, bojím se pomalu zeptat mamky, jestli za mnou Séitheach vůbec může přijít a když jsme dneska s přáteli přestěhovali postel a skříň (zatraceně těžkou) do jejího pokoje, málem ani nepoděkovala... Oněm pomocníkům převelice děkuji, už jen za to, že přišli... Chápu, že toho má moje roditelka teď hodně, ale... Ale.

Dneska na nás někdo mamce prásknul něco, co neměl... A je to špatné, je to v pytli, protože je to jinak, než jak to vyzní, ale to moje mamka nepochopí, i kdybych se rozkrájela... Když jsem o tom tak obecně mluvila se svým nejbližším spojencem - s taťkou, tak přišla, že prý se to strašně rozléhá, že slyší každé slovo... No nevím, co slyšela a neslyšla a... Asi to nechci vědět...

Jsem pitomec... Ale potřebovala jsem to ze sebe nějak vysypat... Toť celý můj poťouchlý příspěvek... Ale já se polepším ;o)