Pavilon opic

Nu... Ke svému pobytu v nemocnici už asi nemám co dodat, bylo řečeno vše a výstižně. Bylo to hrozné, ba bylo to ještě horší. Přístup všech ošetřujících k ošetřovaným byl příšerný, když jsem si šla k jakési sestře vyprosit něco od bolesti, tak se na mě ještě dívala co že to jako po ní chcu a odvětila mi: "No já se po něčem podívám..." A tak vůbec... když za mnou potom přišla návštěva (se zmiňovanýma vysílačkama), bylo to jako v pavilonu opic... Jen jsem nevěděla, kdo představuje ty opice...
Ještě mě čeká jedna léčba, dobrat léky a zkontrolovat ledviny ultrazvukem...

Chtěla jsem něco napsat, chtěla jsem se vypsat, protože nemám s kým mluvit a najednou nevím, jak na to... Doma jsem cizí, bojím se pomalu zeptat mamky, jestli za mnou Séitheach vůbec může přijít a když jsme dneska s přáteli přestěhovali postel a skříň (zatraceně těžkou) do jejího pokoje, málem ani nepoděkovala... Oněm pomocníkům převelice děkuji, už jen za to, že přišli... Chápu, že toho má moje roditelka teď hodně, ale... Ale.

Dneska na nás někdo mamce prásknul něco, co neměl... A je to špatné, je to v pytli, protože je to jinak, než jak to vyzní, ale to moje mamka nepochopí, i kdybych se rozkrájela... Když jsem o tom tak obecně mluvila se svým nejbližším spojencem - s taťkou, tak přišla, že prý se to strašně rozléhá, že slyší každé slovo... No nevím, co slyšela a neslyšla a... Asi to nechci vědět...

Jsem pitomec... Ale potřebovala jsem to ze sebe nějak vysypat... Toť celý můj poťouchlý příspěvek... Ale já se polepším ;o)