"Pane vedoucí, pane vedoucí. Moje maminka zaplatila dva tisíce za poukaz na tento tábor a vy mě tady taháte blátem!" - jedna z již legendárních vět, která před dávnými časy (osm let? nebo víc?) vypadla z úst kamaráda, v táborovo-oddílových kruzích známého jako MacGyver. "Pane vedoucí, mám dotaz. Umíte na kalkulačce napsat 'osel'?" a podobné hlášky z něj za těch pár let, co s náma jezdil, udělaly žijící legendu, na kterou jsme dlouho poté, co se odstěhoval do Budějovic, mysleli a vzpomínali - a jedině v dobrém. To bylo před... nejspíš pěti lety, možná víc, míň určitě ne... A vzpomínky jsou to jediné, co nám po něm zůstalo a navždy zůstane...
"Fyfka psal, že je Šroubek v nemocnici a prý je to špatné, jedu za ním," řekla nám v pátek večer El. Nejdříve mě to nechalo chladným, ale když jsem se dozvěděl, že Šroubek je tatáž osoba jako MacGyver, se kterým jsem strávil dva tábory v jednom stanu, nemohl jsem nejet... A stejně tak Sidheag. Celý večer probíhal v trochu stísněné atmosféře, všichni jsme měli strach, ale snažili jsme se o tom nebavit. Asi to těm dvěma pomohlo - mě určitě.
Na cestě domů přišel ale šok ze všech šoků největší. "Konec. Odpojení od přístrojů. Těžké požkození mozku." Chvilku trvalo, než nám to došlo, pak se celý svět rázem změnil ve změť černé a ještě černější, rozpité a rozmazané. Hlava se mi zatočila, nohy málem podlomily a nebýt Sidheag, asi bych zešílel. A El na tom byla přibližně milionkrát hůře. Pak přišlo ticho, dlouhé a ještě delší...
"Pojďme se ožrat," navrhla po chvilce El, což nemohl nikdo z nás odmítnout. Sebrali jsme se tedy a v nedalekém Vyhlídalově hladovém okně jsme koupili dvě krabice odporného bílého vína. Dlouho jsme pak seděli v pokoji, při matném světle z vedlejší místnosti, a bavili se, vzpomínali...
Prý jej před domem někdo srazil, někdo v modré Vectře. Na místo bleskově dorazil vrtulník, odvoz a na sál... Orgány mu dali do pořádku, ale poškození mozku prý bylo moc velké, takže...
Po pěti letech, co jsem o něm slyšel... A nikdy více už neuslyším...
Když El byla u nás v pátek večer a "citovala" nám zprávu, že je Šroubek v nemocnici, nemohli jsme ji nechat jet samotnou a už vůbec ne za Fyfkou, který už jen po telefonu zněl dost tragicky... Snažili jsme se pomoct, co to jen šlo a doufali jsme, že druhý den bude líp. A ještě téhož dne bylo nejhůř, jak mohlo.
Šroubka jsem vůbec neznala, ale hned po pár větách mi to bylo líto... Ten člověk musel být skvělý... Tu noc - ráno mi to ještě až tak nedocházelo, co se stalo a co to pro některé znamená, ale ani mě nenapadlo, že to následující den obrečím Séitheachovi v náručí... Přišlo mi, jako bych ho znala léta... Přitom jsem jen viděla fotku...
A na té fotce vypadal stejně, jako tehdy.. Jen vlasy měl delší a přibyly vousy... Okamžitě, co jsem ji viděl, se mi vybavily stovky historek, z tábora i ze školy...
Škoda jeho, stejně jako všech dobrých lidí, kteří umřeli kvůli blbosti ostatních... Šroubek, Koblih (který se v Oplu Corsa potkal čelně s autobusem - na místě... slyšel jsem ho dýchat, mohl bych přísahat... Morena si ale vybrala... díky bohům ne mě...) nebo... Sidheag, teď Ty...
...Jannie... Je taky jednou z těch, kteří zemřeli kvůli blbosti jiných. Jednoho večera si tak jela za rodiči do Plzně, těšila se. A napálil to do ní ožralý sedmnáctiletý týpek...
Okamžitě jsme za ní jeli - Gabka (naivní, leč bezva holka), Pádlo (o kterém už taky byla řeč), Honza (její už skoro manžel, ti dva byli vzorem pro všechny) a já (ta, která byla na okraji této společnosti, ale přesto šťastná, že tam vůbec byla). Jakkoli se to nesmí, nechal nás u ní doktor až do konce. Jejího konce. Kromě pár šrámů a modřin vypadala normálně. Ale zevnitř byla takzvaně na šrot... Dodnes se mi o tom zdává... A Morenu vždy cítím každým nervem v mém těle...
Chodí Smrtka okolo... Můžeme jen děkovat, že na nás zatím nešáhla a klepat, ať ani dlouho nešáhne...
Hlavně bych chtěl El s Fyfkou (a myslím, že mluvím i za Sidheag), ať to zní jakkoli nesmyslně a zbytečně, popřát hodně štěstí a silné nervy... To sice není přesně ono, ale... snad to pochopí...
"Fyfka psal, že je Šroubek v nemocnici a prý je to špatné, jedu za ním," řekla nám v pátek večer El. Nejdříve mě to nechalo chladným, ale když jsem se dozvěděl, že Šroubek je tatáž osoba jako MacGyver, se kterým jsem strávil dva tábory v jednom stanu, nemohl jsem nejet... A stejně tak Sidheag. Celý večer probíhal v trochu stísněné atmosféře, všichni jsme měli strach, ale snažili jsme se o tom nebavit. Asi to těm dvěma pomohlo - mě určitě.
Na cestě domů přišel ale šok ze všech šoků největší. "Konec. Odpojení od přístrojů. Těžké požkození mozku." Chvilku trvalo, než nám to došlo, pak se celý svět rázem změnil ve změť černé a ještě černější, rozpité a rozmazané. Hlava se mi zatočila, nohy málem podlomily a nebýt Sidheag, asi bych zešílel. A El na tom byla přibližně milionkrát hůře. Pak přišlo ticho, dlouhé a ještě delší...
"Pojďme se ožrat," navrhla po chvilce El, což nemohl nikdo z nás odmítnout. Sebrali jsme se tedy a v nedalekém Vyhlídalově hladovém okně jsme koupili dvě krabice odporného bílého vína. Dlouho jsme pak seděli v pokoji, při matném světle z vedlejší místnosti, a bavili se, vzpomínali...
Prý jej před domem někdo srazil, někdo v modré Vectře. Na místo bleskově dorazil vrtulník, odvoz a na sál... Orgány mu dali do pořádku, ale poškození mozku prý bylo moc velké, takže...
Po pěti letech, co jsem o něm slyšel... A nikdy více už neuslyším...
Když El byla u nás v pátek večer a "citovala" nám zprávu, že je Šroubek v nemocnici, nemohli jsme ji nechat jet samotnou a už vůbec ne za Fyfkou, který už jen po telefonu zněl dost tragicky... Snažili jsme se pomoct, co to jen šlo a doufali jsme, že druhý den bude líp. A ještě téhož dne bylo nejhůř, jak mohlo.
Šroubka jsem vůbec neznala, ale hned po pár větách mi to bylo líto... Ten člověk musel být skvělý... Tu noc - ráno mi to ještě až tak nedocházelo, co se stalo a co to pro některé znamená, ale ani mě nenapadlo, že to následující den obrečím Séitheachovi v náručí... Přišlo mi, jako bych ho znala léta... Přitom jsem jen viděla fotku...
A na té fotce vypadal stejně, jako tehdy.. Jen vlasy měl delší a přibyly vousy... Okamžitě, co jsem ji viděl, se mi vybavily stovky historek, z tábora i ze školy...
Škoda jeho, stejně jako všech dobrých lidí, kteří umřeli kvůli blbosti ostatních... Šroubek, Koblih (který se v Oplu Corsa potkal čelně s autobusem - na místě... slyšel jsem ho dýchat, mohl bych přísahat... Morena si ale vybrala... díky bohům ne mě...) nebo... Sidheag, teď Ty...
...Jannie... Je taky jednou z těch, kteří zemřeli kvůli blbosti jiných. Jednoho večera si tak jela za rodiči do Plzně, těšila se. A napálil to do ní ožralý sedmnáctiletý týpek...
Okamžitě jsme za ní jeli - Gabka (naivní, leč bezva holka), Pádlo (o kterém už taky byla řeč), Honza (její už skoro manžel, ti dva byli vzorem pro všechny) a já (ta, která byla na okraji této společnosti, ale přesto šťastná, že tam vůbec byla). Jakkoli se to nesmí, nechal nás u ní doktor až do konce. Jejího konce. Kromě pár šrámů a modřin vypadala normálně. Ale zevnitř byla takzvaně na šrot... Dodnes se mi o tom zdává... A Morenu vždy cítím každým nervem v mém těle...
Chodí Smrtka okolo... Můžeme jen děkovat, že na nás zatím nešáhla a klepat, ať ani dlouho nešáhne...
Hlavně bych chtěl El s Fyfkou (a myslím, že mluvím i za Sidheag), ať to zní jakkoli nesmyslně a zbytečně, popřát hodně štěstí a silné nervy... To sice není přesně ono, ale... snad to pochopí...
19:57-21:41, dva dny poté...
Dodatek:
Pondělí 27.10., ~19:00
Rodičům jsem to nemohl neříct, proto jsem maminku celou cestu autobusem napínal... A nechtěla mi věřit, že má sedět. Nakonec ji to fest sebralo a já měl co dělat, abych zůstal stát, jak mnou lomcovala zima. Tatínkovi to pak, díkybohům, už řekla ona.
Kdybych chtěl jet na pohřeb, prý mi peníze dají. A prý o něm něco bude i v oddílové skříňce...
Mimochodem: zanedlouho by Kohlih oslavil své pětadvacáté narozeniny...
Maminka: "O kolik kamarádů už jsme takhle přišli..."
Pořád zapomínám na Kulhyho, a to bych neměl... Zapamatujte si to jméno, vrátím se k němu...
Dodatek:
Pondělí 27.10., ~19:00
Rodičům jsem to nemohl neříct, proto jsem maminku celou cestu autobusem napínal... A nechtěla mi věřit, že má sedět. Nakonec ji to fest sebralo a já měl co dělat, abych zůstal stát, jak mnou lomcovala zima. Tatínkovi to pak, díkybohům, už řekla ona.
Kdybych chtěl jet na pohřeb, prý mi peníze dají. A prý o něm něco bude i v oddílové skříňce...
Mimochodem: zanedlouho by Kohlih oslavil své pětadvacáté narozeniny...
Maminka: "O kolik kamarádů už jsme takhle přišli..."
Pořád zapomínám na Kulhyho, a to bych neměl... Zapamatujte si to jméno, vrátím se k němu...
2 komentáře:
Zítra jedu s Fyfkou do Budějovic na poslední rozloučení. . . To už je bohužel to jedinné, co pro Šroubka můžu udělat. . .
Kdyz se vzpominky stanou jedinym pojitkem, zacinaji byt zpravidla bolestive. Dokud jsou jakkoli bolestive vzpominky dulezite, tak lidi neumiraji, ale zijou hluboko uvnitr nas.
Napsali jste to moc pekne.
Okomentovat