Hvězdy svítí...

A moc krásně (: Po náročném dni - fyzicky i emocionálně - jsme se krásně prošli pod tím nekonečnem svíček, nadýchali se čerstvého vzduchu (nebo aspoň mně to tak přišlo, Ostrava se dneska prostě vytáhla) a vrátili se do pelechu. Teda nejdřív film v pelechu, pak spánek.

A mám pocit, že ani mé zítřejší brzké opuštění spanilé Vlčice (kvůli stupidnímu učení se) nemůže dnešní zážitky zkazit - tak moc na mě ta světýlka zapůsobila...


Když mluvím o tisíci svíček, vzpomněl jsem si na jednu událost z historie ne až tak dávné, která následovala po mém setkání s Morenou, paní smrti...

Co tomu předcházelo budiž pohřbeno pod tíhou uběhlého času, i když tehdy jsme měli vše ještě v živé paměti. My, co jsme to prožili, jsme si při pohledu na místo, kde jsme málem přišli o život - a kde přišel o život skvělý kamarád -, jen trošku zavzpomínali, vyschlo nám v krku.. Ostatní byli rádi za to, že jsme pořád mezi nimi...
Kámen se jménem "Koblih" a daty narození a odchodu do Návu dosedl na své místo a my jsme k němu, jeden po druhém, sestupovali a každý zapálili svíčku, při čemž jsme si přehráli všechno dobré i zlé, co jsme s Ním prožili.
A tehdy, právě tehdy jsem si říkal: "Skoro jako na nebi. Moře svíček, každá plná vzpomínek každého z nás..."

To, proč tehdy někdo koupil koblihy, které pak rozdával, mi sice došlo už tam, ale... trvalo to dlouho. Moc krásná vzpomínka...

A od té doby přemýšlím nad tím, jestli hvězdy přece jen nejsou jakési svíčky - jedna za každého kamaráda, člena rodiny či "pouhého" známého...
Není mi špatně, po pravdě je mi skvěle (: Jen jsem tohle dlouho nijak neventiloval, tak...