SMS mini-povídka

Snad se Sidheag nebudeš zlobit, když ji sem dám (: Povídka věnovaná Sidheag, aby přežila výlet (: Velké díky patří Vodafonu, za bezplatné spojení dvou duší (:

Není nic extra, já jen tak.. (:

Když se můj kůň propadl předními běhy do bahna, věděl jsem, že je zle. Seskočil jsem právě včas, abych se vyhnul bahenné tlamě, která jej pozřela. Bažina? Tady? Šestý smysl štvance mě donutil se sehnout - právě včas. Do nedalekého stromu se v úrovni mé hlavy zabodl šíp. Dvěma tahy rukou jsem do vzduchu nakreslil ochranné zaklínadlo a zařval jsem: "Vylez, srabe!"
A skutečně, z nedalekého křoví vylezla postava, celá v bílém, s bílou maskou kryjící obličej. "Jménem Bratrstva světla, jsi odsouzen k trestu smrti za..." Další tři gesta roztrhla lovce na tisíce malých kousků.
Za co? Za zanedbávání své ženy? Bylo by snazší ji nezanedbávat, kdyby nebyla pod zemí. Za to že jsem ji zabil? Už dvacet let hledám toho, kdo tu krutost spáchal. A tohle byl sedmatři...
Málem jsem ji pustil, šipka se mi opírala o košili a z jejího hrotu visela kapka - stačilo, aby mě škrábla a... Hodil jsem šipkou zpátky ve směru, odkud přiletěla. Ozvalo se zachroptění a pak zvuk podobný tomu, který vydá padající pytel s moukou. Třicet osm...
Nemám čas, nemám náladu... Mávání rukama rozvířilo vzduch, pocítil jsem vůni ozónu. Štít kolem mne nabral téměř hmotnou podobu. Meč jsem tasil na poslední chvíli - proti zbraním na blízko mě bublina neochrání. Teprve teď jsem zahlédl všechny - byli v přesile. Osmatřicet bílých postav, ozbrojených meči a svou rychlostí...
Boj nebyl dlouhý, zato smrtící... Pro ně, i pro mě... Osmatřicet proti jednomu. Svalil jsem se na zem, bez levé ruky a s protnutou pravou stehenní tepnou. "Já to nebyl. Ty to víš... miluju tě..." zasípal jsem a usnul. Navěky..